(Karel Černoch, Radka
Jiřičková, Helena Vondráčková, Lucie Bílá, company)
Jean Valjean:
Tak
vás tu mám,
ten
příval štěstí,
teď
mohu smířen jít,
když
povolá mě Bůh
Cosetta:
Snaž
se žít,
ach
zůstaň s námi dál.
Máš
tu nás,
už nejsi
otče sám.
Jean Valjean:
Žil
bych rád, teď zvláště kvůli vám,
zápasím,
snahu mám.
Doznání,
těch řádek pár ti dlužím,
můžeš
číst, je v něm ten příběh celý.
Příběh
o té, před níž se s úctou skláním,
vždyť
z lásky k tobě zemřela
a
mě Bůh stejně velí.
Fantine:
Pojď
jen blíž, zde pouta poutník svléká,
v
říši snů i já, i já tě čekám.
Bůh
má soucit a kříž ti sejme z ramen.
Jean Valjean:
Ach
prosím, Pane, s pokorou, za odpuštění – amen.
Eponine a Fantine:
Dej
se vést tam vzhůru mléčnou drahou,
skončils
pouť, však láska konce nemá.
Eponine, Fantine a Valjean:
V
té my žijem, ta dál tu po nás zbývá,
kdo
přines oběť lásky, toho v lásce má i Pán
Sbor:
Slyš
tu píseň zástupů,
ze
země dávno slíbené,
ó
Pane dík, tys nám už světlo dal
a
tamtěm ještě ne.
Víme
jen, že mlýny Tvé,
Začnou
zas mlít až přijde čas,
bídníky
svlékneš z pout
a
bude se dýchat snáz!
Doba
vzkříšení dnes ještě příliš
vzdálená
se zdá,
kolik
Bastil ješte padne?
Kolik
vzpour tu ztroskotá?
Než
dočká se Slunce
a
rozkvete zahrada Tvá?
Símě
lásky máte sít,
za
všechny z nás, co nežijem.
Na
radost óda příště má tu znít
a
ne už rekviem.
Blízko
vás chcem zítra stát,
až
budou léta zlá ta tam,
až
pravda zvítězí
a
svoboda přijde k vám.
Símě
lásky máte sít,
za
všechny z nás, co nežijem.
Na
radost óda příště má tu znít
a
ne už rekviem.
Blízko
vás chcem zítra stát,
až
budou léta zlá ta tam,
až
pravda zvítězí
a
svoboda přijde k vám.
Ach!
Ta přijde k vám.